Balada o malém fialovém slůněti a další povídky (sbohem a sorry za všechny chyby)
Shit!
Jeho duše řvala, křičela o pomoc a zároveň vila zoufalstvím.
„Kyohei!“
Nůž se dotýkal žil. Krev byla jasná, zářivě rudá, plná kyslíku. Oxidovala na vzduchu, jak ulpívala na oblečení.
„Kyohei!“
Slzy byly čiré. Horké. Zamrzaly na tvářích s rychlostí, která nebyla pro teplotu okolí příliš udivující. Ledový vítr stahoval plíce. Smršťoval je do velikosti tečky.. dávno seschlého hrášku.
„Kyohei!“
Ta slova bolela.
„Kyohei zastav! Prosím, zastav!“
Chlapec ve svém běhu ustrnul a pohlédl se na zadýchaného chlapce, mu ne nepodobnému. Vzlykl. Zavzlykal znova. A pak se znovu rozběhl.
„Kyohei!“
Roztříštěné sklo se spolu s kapkami krve vmísilo do hrubosti vozovky.
+++
„Nikdy mne neopustíš?“
„Nikdy.“
+++
Malé fialové slůně běželo po modrém trávníku. Zelené slunce po něm vztáhlo ruce a cvakačkou mu přiskříplo uši k sobě, protože přes něj slůně nevidělo.
„Co to děláš, ty vole! To bolí!“
„Hihihihihi.“
+++
Malé fialové slůně šláplo do mraveniště. Vyrojili se z něj mravenci a začali jej kousat do skřípnutých uší.
O týden později slůně pošlo na infekci.
Slunce si šlehlo další dávku heroinu a dalo čerstvé náplně do cvakačky.
+++
Šel malý mimozemštánek s velkou mimozemšťankou a vyměňoval si s ní tělesnou tekutinu.
Přišel komár a oba je zašlápl.
O týden později kolem prošlo slunéčko sedmitečné a tu malou hroudu snědlo.
„Hm.. cítím se nějaké lehké,“ dělo slunéčko po několika málo sekundách, kdy se mu rozmáčklí mimozemšťani dostali do krevního oběhu.
„To nic, to se ti jen zdá…“ zamumlal dvojbuněčný parazit.
A tak, těsně předtím, než slunéčku došlo, že nemá saténové nohy a už vůbec nelétá, otevřela buňka pusu a slunéčko slupla.
Malý mimozemšťánek si povzdech a ujedl trochu popcornu. Poté se obrátil ke své partnerce. „Drahá, to kino je nudné.. kde má slunéčko střeva?“
A od té doby, malý mimozemšťánek a malá mimozemšťanka plavou v druhé buňce dvojbuněčného organismu. A pokud dvojbuněčný organismus neslupl jednobuněčný, plavou si tam dodnes a popíjejí martini.
+++
Umělec si potřásl packou se zeleným sluníčkem a podal mu nový sáček s bílou tekutinou.
„Ten první příspěvek je pěkně v prdeli,“ dělo slunéčko.
„Jo, ale bude před perexem.“
„Což vysvětluje mou potřebu se za něj omluvit.“
.
.
.
„Dáš si ještě?“
+++
Zbytek zhuleného vesmíru přemýšlel, proč sluníčko nejede na extázi.
A pak přišel Velký třesk.
Jeho duše řvala, křičela o pomoc a zároveň vila zoufalstvím.
„Kyohei!“
Nůž se dotýkal žil. Krev byla jasná, zářivě rudá, plná kyslíku. Oxidovala na vzduchu, jak ulpívala na oblečení.
„Kyohei!“
Slzy byly čiré. Horké. Zamrzaly na tvářích s rychlostí, která nebyla pro teplotu okolí příliš udivující. Ledový vítr stahoval plíce. Smršťoval je do velikosti tečky.. dávno seschlého hrášku.
„Kyohei!“
Ta slova bolela.
„Kyohei zastav! Prosím, zastav!“
Chlapec ve svém běhu ustrnul a pohlédl se na zadýchaného chlapce, mu ne nepodobnému. Vzlykl. Zavzlykal znova. A pak se znovu rozběhl.
„Kyohei!“
Roztříštěné sklo se spolu s kapkami krve vmísilo do hrubosti vozovky.
+++
„Nikdy mne neopustíš?“
„Nikdy.“
+++
Malé fialové slůně běželo po modrém trávníku. Zelené slunce po něm vztáhlo ruce a cvakačkou mu přiskříplo uši k sobě, protože přes něj slůně nevidělo.
„Co to děláš, ty vole! To bolí!“
„Hihihihihi.“
+++
Malé fialové slůně šláplo do mraveniště. Vyrojili se z něj mravenci a začali jej kousat do skřípnutých uší.
O týden později slůně pošlo na infekci.
Slunce si šlehlo další dávku heroinu a dalo čerstvé náplně do cvakačky.
+++
Šel malý mimozemštánek s velkou mimozemšťankou a vyměňoval si s ní tělesnou tekutinu.
Přišel komár a oba je zašlápl.
O týden později kolem prošlo slunéčko sedmitečné a tu malou hroudu snědlo.
„Hm.. cítím se nějaké lehké,“ dělo slunéčko po několika málo sekundách, kdy se mu rozmáčklí mimozemšťani dostali do krevního oběhu.
„To nic, to se ti jen zdá…“ zamumlal dvojbuněčný parazit.
A tak, těsně předtím, než slunéčku došlo, že nemá saténové nohy a už vůbec nelétá, otevřela buňka pusu a slunéčko slupla.
Malý mimozemšťánek si povzdech a ujedl trochu popcornu. Poté se obrátil ke své partnerce. „Drahá, to kino je nudné.. kde má slunéčko střeva?“
A od té doby, malý mimozemšťánek a malá mimozemšťanka plavou v druhé buňce dvojbuněčného organismu. A pokud dvojbuněčný organismus neslupl jednobuněčný, plavou si tam dodnes a popíjejí martini.
+++
Umělec si potřásl packou se zeleným sluníčkem a podal mu nový sáček s bílou tekutinou.
„Ten první příspěvek je pěkně v prdeli,“ dělo slunéčko.
„Jo, ale bude před perexem.“
„Což vysvětluje mou potřebu se za něj omluvit.“
.
.
.
„Dáš si ještě?“
+++
Zbytek zhuleného vesmíru přemýšlel, proč sluníčko nejede na extázi.
A pak přišel Velký třesk.
stored in:
cyklus: experimental,
hibari
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentářů:
Dokonalé! :) Ze začátku to vypadalo na depku, ale pak mě to pobavilo. Moc mě to pobavilo. :-)))))))) Zlepšilo mi to už tak vynikající náladu, děkuji ;) Keiro
Okomentovat