Uteč a zapomeň III.
Na okenní tabulce se objevila malá, stříbřitá tečka, ze které počaly vyrůstat třpytivé šlahouny, jako z divoké růže, které vytvářely na skle abstraktní, čarokrásné obrazce. Za chvíli jimi bylo již celé okno pokryto, jen několik málo štěrbin zůstávalo volných a prosvítal jimi obraz útulně zařízené ložnice. Ovšem nemohla být nikým zvenčí sledována, vždyť se nacházela ve druhém patře panství…v jednom z průzorů se náhle objevilo bleděmodré oko. Verita se vznášela nad zemí, bez jakékoli opory a nahlížela dovnitř. Drobnou ručkou se dotkla skla, které teď připomínalo abstraktní malbu utkanou z ledových krystalků.
Jemně zatlačila do skla, ale nic se nestalo. V její tváři se zračil nesouhlas.
„Přišla jsem jen pro to, co je mé!“ Zašeptala noci a pohled chladných očí sklouzl na rukavičku, půvabně odpočívající na intarzovaném nočním stolku. Pak se opět dotkla jemnými prstíky skla a usmála se, když prošly sklem, jako by tam vůbec nebylo. Nebo spíše, jako by ona nebyla ničím jiným, než paprskem bělostného světla. Její úsměv naháněl hrůzu.
Stanula u postele a lehce poodhrnula závěs.
Tedy se konečně setkáváme, bratříčku.
Pozorovala jeho spící tvář, bezbrannou a krásnou, nehybnou, pouze víčka sebou cukala, pod dojmy zlého snu.
Osvobodí mě, když tě teď zabiji?
Netoužila po pomstě, ani po krvi toho mladíka, on sám byl přece jenom potomkem člověka, který mohl pro ni, i pro její matku připravit lepší život, vyrvat je zlému osudu ze spárů a odvést je za štěstím této země za mořem. Neudělal to. Zradil je a neuposlechl volání.
Věděl o nich vůbec? Matka si myslela, že ano. Věřila, že je zachrání? Kdo ví…ale z jejího tónu vždy jasně cítila, jak jej miluje. Přála by si pomstu?
Klekla si k posteli a pozorovala zblízka spícího, držela se jen tak daleko, jak musela, aby jej neprobudil chlad, který sálal z jejího těla. Viděla jeho rysy, v drobnostech tak podobné jejím, krev se hlásila o slovo i po tak dlouhém čase…
Nechci ho zabít, uvědomila si. Ale…
Ale když to neudělám, budu trpět v tomto těle do skonání světa.
Je mi zima…
Pohled jí padl na stůl v rohu místnosti, kde ležel dopis a vedle nůž k jeho elegantnímu otevření. Udělala dva kroky a uchopila nůž do ručky, kterou nezdobila bílá rukavička.
Vrátila se zpět k lůžku a zvedla ruku. Z koutku oka se snesla slza, proměněná v led a bezhlese dopadla do měkkého koberce na podlaze.
Chystala se již proklát srdce spícího, ale náhle se v ní něco zlomilo. Pohled jí padl na obraz na stěně. Všichni jej znali jako portrét neznámé šlechtičny, ale ona rozpoznala tvář své matky.
Nožík spadl na zem. Mírně to cinklo, ale spící se jen zavrtěl ze spánku. Odvrátila pohled a uchopila svou rukavičku, ležící na stolku.
Ocitla se na nádvoří před sídlem. Smutně se pousmála, nasadila si rukavičku a malými krůčky odcházela do noci. Když vyšla před bránu, trhla s sebou, protože jí hlavou rezonoval hlas. Melodický a uklidňující hlas její matky. Poznala v něm sílu mocné magie.
Uteč a zapomeň, šeptala, uteč a zapomeň.
Jejím tělem se začal pozvolna rozlévat pocit, který již dlouhá léta nepocítila. Teplo. Její tělo se pomalu rozehřívalo, teplo se šířilo paprskovitě ze středu hrudi. Pocítila zvláštní pocit…štěstí? Měla dojem, jako by se vznášela.
Epilog:
Arthur ráno příliš nesnídal, byl nervózní ze záhady s rukavičkou. Začínal mít pocit, že se mu to celé jenom zdálo a obával se, že by to mohl být důsledek jeho samotářství.
Aby se trochu uklidnil a zbavil se touhy zavolat k sobě doktora, aby mu předepsal nějaké prášky na hlavu, rozhodl se pro časnou ranní procházku.
Pečlivě ustrojen, s elegantní hůlkou v ruce a nepostradatelným cylindrem na hlavě vyšel ze dveří a pokračoval ke zdobené bráně, když tu si náhle všiml, že u ní někdo stojí. Byla to mladá dívka v bílých šatech, s vlasy barvy havraního peří. Když přišel blíž a smekl klobouk, jak se na správného gentlemana patří, všiml si, že má na rukou velice povědomé bílé rukavičky. Ztuhl, neschopen slova.
„Přeji Vám pěkné ráno.“ Dívka se na něj mile usmála.
Jemně zatlačila do skla, ale nic se nestalo. V její tváři se zračil nesouhlas.
„Přišla jsem jen pro to, co je mé!“ Zašeptala noci a pohled chladných očí sklouzl na rukavičku, půvabně odpočívající na intarzovaném nočním stolku. Pak se opět dotkla jemnými prstíky skla a usmála se, když prošly sklem, jako by tam vůbec nebylo. Nebo spíše, jako by ona nebyla ničím jiným, než paprskem bělostného světla. Její úsměv naháněl hrůzu.
Stanula u postele a lehce poodhrnula závěs.
Tedy se konečně setkáváme, bratříčku.
Pozorovala jeho spící tvář, bezbrannou a krásnou, nehybnou, pouze víčka sebou cukala, pod dojmy zlého snu.
Osvobodí mě, když tě teď zabiji?
Netoužila po pomstě, ani po krvi toho mladíka, on sám byl přece jenom potomkem člověka, který mohl pro ni, i pro její matku připravit lepší život, vyrvat je zlému osudu ze spárů a odvést je za štěstím této země za mořem. Neudělal to. Zradil je a neuposlechl volání.
Věděl o nich vůbec? Matka si myslela, že ano. Věřila, že je zachrání? Kdo ví…ale z jejího tónu vždy jasně cítila, jak jej miluje. Přála by si pomstu?
Klekla si k posteli a pozorovala zblízka spícího, držela se jen tak daleko, jak musela, aby jej neprobudil chlad, který sálal z jejího těla. Viděla jeho rysy, v drobnostech tak podobné jejím, krev se hlásila o slovo i po tak dlouhém čase…
Nechci ho zabít, uvědomila si. Ale…
Ale když to neudělám, budu trpět v tomto těle do skonání světa.
Je mi zima…
Pohled jí padl na stůl v rohu místnosti, kde ležel dopis a vedle nůž k jeho elegantnímu otevření. Udělala dva kroky a uchopila nůž do ručky, kterou nezdobila bílá rukavička.
Vrátila se zpět k lůžku a zvedla ruku. Z koutku oka se snesla slza, proměněná v led a bezhlese dopadla do měkkého koberce na podlaze.
Chystala se již proklát srdce spícího, ale náhle se v ní něco zlomilo. Pohled jí padl na obraz na stěně. Všichni jej znali jako portrét neznámé šlechtičny, ale ona rozpoznala tvář své matky.
Nožík spadl na zem. Mírně to cinklo, ale spící se jen zavrtěl ze spánku. Odvrátila pohled a uchopila svou rukavičku, ležící na stolku.
Ocitla se na nádvoří před sídlem. Smutně se pousmála, nasadila si rukavičku a malými krůčky odcházela do noci. Když vyšla před bránu, trhla s sebou, protože jí hlavou rezonoval hlas. Melodický a uklidňující hlas její matky. Poznala v něm sílu mocné magie.
Uteč a zapomeň, šeptala, uteč a zapomeň.
Jejím tělem se začal pozvolna rozlévat pocit, který již dlouhá léta nepocítila. Teplo. Její tělo se pomalu rozehřívalo, teplo se šířilo paprskovitě ze středu hrudi. Pocítila zvláštní pocit…štěstí? Měla dojem, jako by se vznášela.
Arthur ráno příliš nesnídal, byl nervózní ze záhady s rukavičkou. Začínal mít pocit, že se mu to celé jenom zdálo a obával se, že by to mohl být důsledek jeho samotářství.
Aby se trochu uklidnil a zbavil se touhy zavolat k sobě doktora, aby mu předepsal nějaké prášky na hlavu, rozhodl se pro časnou ranní procházku.
Pečlivě ustrojen, s elegantní hůlkou v ruce a nepostradatelným cylindrem na hlavě vyšel ze dveří a pokračoval ke zdobené bráně, když tu si náhle všiml, že u ní někdo stojí. Byla to mladá dívka v bílých šatech, s vlasy barvy havraního peří. Když přišel blíž a smekl klobouk, jak se na správného gentlemana patří, všiml si, že má na rukou velice povědomé bílé rukavičky. Ztuhl, neschopen slova.
„Přeji Vám pěkné ráno.“ Dívka se na něj mile usmála.
The End :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentářů:
To je krásne ;3; To je nádherné. Vážne.
Ospravedlňujem sa za to, že nekomentujem. Ja čítam, len nekomentujem, pretože som to po tom, čo mi mobil asi trikrát skrátka zmazal polorománový komentár, vzdala. Nie, lenivá nie som~
Mimochodom, pane; ako Vás to mám volať, ach, áno, Oh můj bože, tolik tě miluju, neviem sa dostať na tvoj nepoviedkový blog, a rada by som, tak som sa len chcela spýtať, čo sa deje a... Áno, to je všetko.
Možno ešte v krátkosti, máte nádherný design c:
Přestože tohle není má povídka.. přeci jen drahá L neví...
řekněme, že Váš drahý Bůh *muhehehehe* se snaží vytvořit nějakou blogovou přestavbu. Vážně se o to snaží z plných sil! *dnes byl na Infokonu a pak na dlouhém rande - tudíž tu dnes nepřibude povídka - těšte se na zítra, či nejpozději pozítří, přijdou zrůdičky* Nědělám nic jiného! Jsem zcela oddán myšlence rekonstrukce mé webové krásky *och ta snaha.. och ta ironie snahy*
Jinak... komentáře jsou - NUTNÉ!
AUTOŘI - TI ZAČÍNAJÍCÍ I EXTRÉMĚ EXPERIMENTUJÍCÍ - POTŘEBUJÍ ZPĚTNOU VAZBU!!!
Jsme na nich... zkrátka závislí. Potřebujeme vědět, jak nás milujete, uctíváte atp.
Jinak je náš život tak neuvěřitelně prázdný *fňuk*
Tedy alespoň ten můj.
Jsem totiž strašně sebestředný a egoistický bůh - tudíž šup na VŠECHNY povídky a okomentovat :-). Váš bůh vám bude strašně vděčný.
Já zbožňuji být komentován!
Uctívejte mne a líbejte mi nohy.
AVE JÁ!
Ach, takže je načo sa tešiť... To je výborné, Illu sa dokáže tešiť skutočne oduševnene. Prajem veľa šťastia a... Snahy.
Vážne to nie je moja vina. Keď ja som rada, keď sa mi na mobile podarí načítať stránku bez toho, aby sa mi od preťaženia vypol net. Ale Vaša spokojnosť je mi dostatočnou motiváciou. Keďže moje tiché a nenápadné uctievanie nie je dostačujúce.
Okomentovat