beneath mine wings

Když umírala, studilo to.  Cítila v hrudníku něco jako ledový květ, který se rozrůstal všemi směry, naplňoval póry a vtékal do žil, bodal zevnitř do kůže. Doufala, že to brzy odezní a přijde černé teplo nebytí, zahalující a útěšné, zbavené všech pozemských bolestí a strachů…chlad ale neodezníval, ledový květ stále rostl, až měla pocit, že to nevydrží, že bude ledovou silou roztrhána na malé kousíčky, které se snesou k zemi jako drobounké zledovatělé vločky.  Namísto toho ji ale z ničeho nic obklopila oslnivá, bílá záře...


Když otevřela oči, měla zase tvar, tělo…vzdáleně se podobalo tomu, ve kterém její duše přebývala za života, i když nebylo tak úplně hmotné, jako by stálo těsně za průsvitným závojem skutečnosti. Chlad v útrobách přetrvával, ale již se dal snášet. Pomalu se jí začaly vracet vzpomínky.

Nikdy nebyla obyčejné dítě…ale copak čarodějky mohou mít obyčejné děti? Pamatovala si všechno, od nejranějšího dětství, kromě prvních pár dní po porodu. Matka ji chovala v náruči a ustaraně vyhlížela z okna opuštěné chatrče na blatech. „Zlý osud nás potkal, děťátko moje “ říkala jí vždycky, nebylo jiné společnosti v pustině. „ Zlý a krutý lidský svět…ale tvůj bratříček je opravdový princ, princ princ, princ“ opakovala zpěvavě.  „Tam za mořem ve velkém zámku, žije šťastně a v žilách má naši krev, krev, krev…“ usmívala se při tom šťastně, jako malá, ale v jejích očích byl náznak šílenství. „Přijede nás zachránit, když zavoláš, tam uvnitř a hodně silně, on přijde. Má naši krev, krev, krev…“

Nechápavé oči nemluvněte
.
Viděla ji hořet.  Hořet a křičet a křičela taky.  Když se to tělo roztříštilo s kletbou na rtech, vesničané se otřásli a s hrůzou utíkali pryč, vyděšení a zmatení. Ji uchránila dobrá žena. Ale stalo se, co muselo, dříve či později….

Zima, sníh. Rozžaté svíce. Dneska jsou Vánoce, uvědomila si  Verita. Malá holčička s nepřirozeně rozumnýma tmavomodrýma očima seděla u okna a dívala se ven do bílé krajiny.  V rohu místnosti stála jedle a celá rodina ji vesele zdobila. Ona nebyla rodina. Všichni věděli, kdo je a i když se k ní snažili chovat jako k nevinnému dítěti, už kvůli její povaze to moc dobře nešlo. Dlouhých, předlouhých osm let. A pak, během jediné vteřiny, se to změnilo. Mohla takto žít celý život, mezi vesničany, jako sirotek s temným původem, o kterém nikdo nikdy nemluvil. Ale….spadla hvězda. Vyklouzla nejmenšímu z chlapců, když seděl otci na ramenou a snažil se ji umístit na vrcholek mohutného stromku. Verita uslyšela svist vyřezávaného dřeva, instinktivně se otočila…a hvězda na několik vteřin zůstala viset v prostoru. Pak se ozvalo tiché žuchnutí. Všichni ztuhli. Nedívali se na hvězdu na zemi. Dívali se na ni. A z překvapení a údivu se začala vylupovat nenávist.

Děvčátko jde nocí. Všude je sníh a mráz a let. Pláče, protože zná svůj osud. Její mysl volá.

Bratříčku za mořem, zachraň mě, protože je zima. Zachraň mě, nebo tu umrznu.

Děvčátko už nemůže jít dál. Dveře zatarasené, okna zavřená. Jen nekonečná pláň rozprostřena kolem. Prokřehlé nohy vypovídají poslušnost. Padá do sněhu. Usíná.

Bratříčku...proklínám tě.

V zamlžené Anglii se mladý šlechtic šťastně usmívá. Za ruku drží plavovlasou ženu, dívá se, jak jeho syn dělá první krůčky. Tleská mu. Tu jím proběhne zvláštní třas a mysl je na okamžik zahalena stínem. Otře si čelo. A usmívá se dál.

***
Lesík byl prostoupený mlhou a chladem, ale to ona cítit nemohla. Její chlad byl jiného druhu a nepatřil k takovým, které rozpouštěly hřejivé sluneční paprsky. I když okolní země byla prokřehlá příchodem podzimu, zachovávala si temně hnědou, uklidňující barvu hlíny a jehličí, ale v jednom místě se leskla nevelká plocha průzračného ledu. Cípy bílých šatů na něm odpočívaly jako plátky lilií. Bez pohnutí tam seděla drobná průzračná postavička a objímala si kolena. Průzorem mezi stromy pozorně sledovala vřesoviště, které se za lesíkem rozkládalo, a čekala. Po chvíli se ozval dusot kopyt a Arthur zastavil koně u její rukavičky. Z houští zlověstně blýskly drobné, bílé zoubky.