beneath mine wings

Sir Arthur B. Doyle uháněl na svém milovaném vraníkovi rozlehlým vřesovištěm, které se halilo do bělavých a zimničně vlhkých závojíčků podzimní mlhy jako uplakaná nevěsta. Bylo brzy ráno, nikde živá duše a on si tak mohl nerušeně užívat vzrušení z divoké jízdy. Dostal se až na okraj malého remízku, kde se rozhodl popustit koni uzdu a trochu vydechnout, když náhle něco na zemi upoutalo jeho pozornost. Obvykle se nenechával z jezdecké vášně ničím vytrhnout, ale tentokrát jej něco ponoukalo, aby zastavil a seskočil z koně. Sehnul se k neznámému předmětu, ostře kontrastujícímu s okolní půdou. Byla to sněhově bílá, dámská rukavička, nejprve nezřetelná a zanikající v mlžném oparu. Udiveně ji zvedl a jeho temně modré oči začaly pozorně prozkoumávat jemnou látku. Přesto, že musela na místě ležet nejméně jednu noc, nebyla vůbec ušpiněna, zářila neposkvrněnou bělostí a i přes jezdecké rukavice Arthur cítil, že se z ní šíří zvláštní chlad. Přemýšlel, jak by se měl zachovat, co jen udělat s nalezenou částí ženské garderoby…navíc tak intimní. Hlavou mu bleskla iracionální myšlenka, že když žena hodí muži rukavičku, jedná se o jasný projev přízně…. ale jemu ji přece žádná kráska nehodila, bylo mu souzeno nalézt ji zde, opuštěnou stejně tak,  jako byl po celých patnáct let on sám.

 Rodiče ztratil při nehodě, když mu bylo osm. Cestovali tehdy s otcem a matkou až do Skotska, protože Arthurova velmi bohatá teta Mag onemocněla a bylo to s ní zlé, chtěla ještě naposled spatřit svou sestru a její rodinu. V podobné mlze, jako byla toho dne, se však spřežení splašilo, rozkolébalo a nakonec převrhlo kočár. Pro Arthura to tehdy bylo jako zlý sen, sesypala se na ně všechna zavazadla a před ostrými kusy rozbitého kočáru nebylo úniku. Matka zemřela na místě, otec silně krvácel a nakonec podlehl svým zraněním. Než se podařilo přivolat pomoc, vězel chlapec několik hodin zaklíněný v pekle. Jedno z prken jej ošklivě poškrábalo na tváři a zůstala tam jizva, slabý odraz bolesti a utrpení, které cítil uvnitř.
Když se vyřídily všechny formality a také pohřeb, chlapec se vrátil na rodinné panství, kde pod dohledem komorníka a chůvy vyrůstal. Po tetě, ke které nikdy nedojeli, zdědil velké jmění a jeho část byla využita i na opravu a rozšíření panství. Kvůli ošklivé jizvě se jej lidé báli, většina si držela zdvořilý odstup, a proto z Arthura vyrostl zádumčivý mladý muž, plaché povahy, se zálibou v knihách a jízdě na koni, jedné z mála zábav, kterou mu pochmurný a studený anglický kraj skýtal. Jeho oblíbený hřebec byl vraník jménem Merkur…
Nepokojné koňské frkání vytrhlo mladíka ze zamyšlení. Merkur byl očividně nervózní z mlhy a nelíbilo se mu, že jeho pán otálí na jednom místě. Ale Arthur ještě nechtěl pokračovat v projížďce. Nejbližší panství bylo vzdáleno několik mil a na vřesoviště jen výjimečně někdo zavítal, pouze jednou za čas lovci z okolí. Tak kde se tu vzala něžná ženská rukavička? Mladík si odhrnul neposlušné černé vlasy z čela, byly celé promáčené mlhovými kapičkami. Připadal si jako ve zvláštním snu. Již po několikáté se rozhlédl kolem, ale nezřetelně se rýsující vřesoviště mu nemohlo poskytnout odpověď na otázku, kterou hledal. Merkur do něj zezadu strčil hlavou.
„Dobře, dobře, příteli…“ Arthur se nakonec přece jen vyhoupl na koně a zamířil k domovu, kde na něj už jistě čekal rozžhavený krb a čaj se svačinou. Nevšiml si dvou šedomodrých, pableskujících očí, ukrytých v remízku, jejichž zrak bez problémů pronikl bílým závojem a sledoval celé jeho počínání.   
Mladý šlechtic se nepokojně převaloval v posteli plné podušek. V místnosti byla absolutní tma, mizivé doteky světla z chodby se lámaly v těžkých závěsech, chránících lůžko. Na nočním stolku ležela bílá rukavička, zdobená krajkami. V pánském pokoji působila trochu nepatřičně. Arthurovi cukala víčka a na jeho bledém, elegantně klenutém čele se perlil pot. Neklidný spící snil.
Všude šlehaly plameny, svět se topil v rudé výhni. Uprostřed sálajícího, spalujícího pekla stála žena s havraními vlasy, v bílé rozevláté róbě a něco křičela. Zpočátku byl celý výjev rozmazaný, ale po chvíli se začaly kontury zaostřovat. Z kouře se vyloupl tlustý kůl, k němuž byla žena pevně přivázána. Její bosé, bílé nohy už začínaly olizovat plameny, ale vůbec si toho nevšímala, jako smyslů zbavená hleděla kamsi ke straně. Vedle hranice tam stál nepočetný dav. Jedna z žen, jejíž tváře byly růžové a postava kyprá, držela v náruči malé dítě. I z dálky bylo poznat, že nepochází z její krve, holčička byla bílá jako stěna a na hlavičce počínaly růst černé kadeře, podobné nikoli slámovým vlasům vesničanky, nýbrž husté půlnoční aureole nešťastnice v ohni. „Má dcera!“ Vítr rozfoukával plameny a trhal slova ženě od úst, on však měl pocit, že mu kovově duní v hlavě a odráží se od lebky, aby jejich síla ještě narostla. Oči odsouzené se náhle s drtivou silou upřely přímo na něj. „Zachraň mou dceru!“ S tím výkřikem vyšlehly plameny až nad vrchol kůlu a po nekonečně dlouhé vteřině se plamenné jazyky stáhly, jako zázrakem uklidněny. Na hranici již nestála žena z masa a krve, ale podivná socha, jakoby vytvořená z mléčného, tvrdého skla. Čas se zastavil. Všichni vesničané uhranutě zírali na výjev před nimi. V tom se ozvala ohlušující rána a na hlouček se sesypaly střepy, které se již v letu přeměňovaly v popel. Plavovlasá žena instinktivně skryla malé děvčátko, ale místo, kde stála, jako by bylo chráněno neviditelnou stěnou.
Arthur se probudil. Upíral zrak do tmy nad sebou a v hlavě mu doznával zvláštní, živý sen. Věřil na sny, nebyl z těch lidí, kteří by popírali vše, co nemohou dokázat pokusem nebo vypočítat, nahlížel na svět svým zvláštním, vnitřním zrakem zjizveného člověka a jeho instinkt mu právě teď říkal, že tento sen byl důležitý. Rozhodl se, že hned ráno se vrátí na místo, kde našel rukavičku, protože cítil také to, že má s podivnou vidinou souvislost. Hodiny na krbové římse ukazovaly teprve čtvrtou hodinu ranní, a proto chtěl ještě ležet, ale té noci se mu již nepodařilo usnout. Když o tři hodiny později roztáhl závěsy u postele, zrak mu padl na stolek…na prázdný stolek vedle postele. Rukavička byla pryč.