beneath mine wings

Mohl by říct, že si nikdy nepřál, aby to vše skončilo právě takhle. Přesto nyní nebyl schopný pohnout jediným prstem pro to, aby cokoliv změnil – pouze s jakousi odevzdaností své povaze nechal věci vyvíjet se jejich směrem a s menšími či většími výhradami, které však nikdy neopustili jeho rty, se jim podroboval.

Zkrátka a jednoduše pro to, že tohle byl způsob, jakým to dělal.


Většinou, to jediné, co dokázal, bylo hledět na zeď, vymalovanou barvou, která byla většině zdí tolik blízká. S hlavou prostou myšlenek, ignorujíc tlukot vlastního srdce, neboť to mu již dávno nedávalo tolik jako v minulosti. Minulost, která měla, či musela být zapomenuta, aby se stal tím, kým se stal. Pomalu, bolestivě… a poté nad tím přestal uvažovat.

Zkrátka a jednoduše pro to, že tohle byl způsob, jakým žil.

 Vždycky věděl, že umění se rodí z bolesti a pro bolest je psáno. Ne všechno umění – možná – ale  toto ano. Vznikalo spolu s potem a slzami; myšlenkami na věci, které se měly stát a které se nestaly. Nebo se až příliš odlišovaly od jeho ideálu, nakresleného drobnými linkami v těch pár neuronech v jeho mozku, kterým bylo dovoleno promlouvat do jeho vědomí a určovat jeho kroky.
Dřív, než se tu objevila hradba, která zničila vše, na čem mu záleželo.

Zkrátka a jednoduše pro to, že tohle byl způsob, jakým umíral.

Umělec seděl na dvorku a prsty ohýbal rohy čistého papíru. Nechal se unášet jednoduchými a přitom tolik složitými tóny přírody – jejími zvuky, které značily život. Kolik let to bylo, kdy si zpěv přírody užíval? Kolik let to bylo, kdy se ještě dokázal usmívat a stránky učebnic byly popsány koncepty a – možná hloupými - básněmi?

Mohl by si na to ještě vzpomenout?


„Get a fucking room!“

Umělec se pouze mile usmál a nikterak nevytáhl ruku ze svých kalhot. Dál zpracovával své naběhlé přirození, které mu zvláštním, obscénním způsobem trčelo ven z kalhot, které byl líný si svléci. Seděl obkročmo na klíně jakéhosi černovláska, jeho asijské rysy jeho tvář dělaly ještě půvabnější, a zlehka pohyboval  boky v kruzích.

Dlaně černovlasého byly svázány a z jeho kouzelných rtů unikaly steny.


Podzimní listí pomalu dopadalo na zem. Bylo líné, o tolik víc, než umělec sám, když klouzalo dolů v těch okrasných vlnkách na špinavou zem. Schválně zdržovalo a oddalovalo to, co se muselo stát. Nakonec však přes všechny ty ozdobné kudrlinky ve vzduchu kleslo do bláta a zaniklo, přesně jak si to koloběh života přál.

Bylo po dešti a vzduch byl přesycen vodou a chladem, který však byl příjemný natolik, aby nezalézal do kostí – pouze mile hladil. Umělec nesnášel teplo… jeho vlasy byly vlhké od deště.


„Už nerostou kopretiny…“

„Ty nesnášíš kopretiny.“

Oči umělce protnuly ty jiné. Tak temné… tak exotické.

„Nesnáším léto.“


Jen málo lidí vědělo, co si představit pod úsměvem Umělce. Jen málo lidí znalo jeho jméno, natož povahu, která se zdála, když už nic jiného, velice specifickou – línou a energickou zároveň. On sám ji nikdy nepopisoval, lhal by totiž každým slovem. Nikdy nedokázal porozumět sám sobě, a co se týkalo přístupu k ostatním, byl chladnější jen o pár stupňů méně.

Umělcova letargie byla snad tím jediným, co bylo dostatečně hmatatelné, aby to mohlo být uchopeno a překrouceno v Umělcův neprospěch. Umělec však na to nedbal. Umělec neposlouchal. Měl svůj svět.

Svět plný tužky a papíru.
Sexu.


Pokud někdy umělec nevěděl, co si počít, bylo to právě v tyhle chvíle.
Umělec nenáviděl být omezován, doslova tím čpěl, jak odsuzoval každodenní rutinu, a ještě víc pak návody a příručky, ať už se jednalo například jen o pouhé sestavení krabice. Umělec byl velice nepoužitelný a nepraktický.

Vždy a za jakékoliv situace.


Umělec vlastně umělcem nikdy nebyl.


Umělcův spolubydlící si každou první středu v měsíci udělal volno a šel se projít – bylo jedno kam, hlavně dosti daleko.
Každou první středu v měsíci byla zkouška sirén.
Každou první středu v měsíci měl umělec neuměleckou návštěvu, která obsahovala dostatečný počet jahodových kondomů, lubrikantu a erotického videa.

Každý čtvrtek ráno se spolubydlící v drobné kuchyňce potkával s poměrně vysokým, pohledným asiatem se zvláštním úsměvem a hlubokýma, oduševnělýma očima.

Každý čtvrtek dopoledne, když viděl černovláska vycházet čerstvě osprchovaného z koupelny, si spolubydlící říkal, že kdyby tento chlapec tolik netrval na Umělcově společnosti, byl by skvělým přítelem.

Spolubydlící nijak nemiloval Umělcovu společnost.


Umělec se natáhl pro vibrátor a zapnul jej. Miloval zvuk, který ta drobná věcička vydávala, když ji strkal do hlouby těla svého tmavovlasého společníka. Chlapec – říkejme mu třeba Daichi – zarýval nehty do tyrkysového koberce, na kterém ležel, a vzdychal. Umělec miloval tyrkysovou. Umělec miloval vokální projevy černovlasého chlapce.


Umělec se krčil v koutě toalety a tiskl k sobě pokrčená kolena.

„Jsi v pořádku?“