beneath mine wings

Umělec seděl na obrubníku a pozoroval život, jak kolem něj prochází a přitom se ho nedotýká. Byl plný lidí s jejich vlastními osudy, starostmi a touhami, které nikdy nemohly být jeho vlastní, které toužil poznat a přitom je nenáviděl. Chodník jej studil, tlačil do pozadí, špinil jeho oblíbené kalhoty, ale Umělec to nevnímal. Vedle něj štěkal pes bezdomovce, který se rozvaloval opodál s láhví alkoholu.

Občas ten pes vběhl do silnice, div ho nezajelo auto. Umělec si možná přál, aby to nikdy neviděl. Ale kdo ví. Umělcovi touhy byly nepodstatné. Umělec byl bytostí ovládanou vyšší silou, než touhou.

Umělec byl unavený. Cítil se jako kus plátna, několikrát vymáchaný svým vlastníkem, neboť stále nebyl schopný splnit svůj úkol - důvod, pro který byl zrozen. A přes to ho zvláštním způsobem těšil dvoubarevný list, oznamující začátek podzimu. Vytvářel dojmy struktury, které umělcově duši chyběly. Byl hmatatelný, křehký. Jedinečný.

Umělec se postavil a nasedl do autobusu. Číslo linky si ani nepřečetl. Nebylo třeba. Byla to jednosměrná cesta.

+++

"Takhle vypadá normálně," oznámil Spolubydlící chlapci s asijskými kořeny a podal mu téměř prázdnou láhev vína. Voněla ostře, dráždila v nose a vyvolávala spoustu podivných asociací.  Umělec seděl uprostřed pokoje. Kolem něj se válely rozlité barvy, láhve od alkoholu, na skleněné tabuli rozsypaný bílý prášek.  Vznášel se tu zápach prázdnoty.

Kolem Umělcových nohou se obtáčela chundelatá kočka. Vrněla, předla, poté zaprskala a rozvalila se, dávajíc najevo své odhalené bříško, uzpůsobené k láskyplnému laskání.

"Máš kýbl?"

+++

Umělec se nohama dotýkal spadeného listí. Pozoroval, jak se kožené boty brouzdají centimetry šustivého podkladu, který křupal, leskl se přímo pod jeho bytím. Připadal si jako ničitel, velký král dobyvatel, který každým svým pohybem podrobuje další kousek samotné země. Cítil se, jako by měl žít věčně.

Nikdo nebude žít věčně, Umělče. Nevzpomínáš na ty sekundy? Zemřeš. Jednou zemřeš. Už nikdy nebudeš žít věčně. Místo toho budeš nenávidět všechny kolem. Proč? Protože oni věří.

A ty bys chtěl taky.

+++

Umělcův vnitřní svět se rozpadal. Přistupoval k tomu se stejnou netečností a lhostejností jako ke všemu ve svém životě. Měl pocit, že ani pocity nedokážou donutit jeho srdce aby začalo bít. Možná to dokázal strach, vyděšenost, zhrození, ale ne ty vyšší emoce, které náleželi všem okolo. Vše by bylo snazší, kdyby přestal toužit, přát, doufat. Nebyl tak prázdný, jak si přál být.

Umělec věřil, že když je člověk prázdný, nic ho nebolí. Nic se ho nedotýká. Umělec toužil být prázdným a přitom jej zraňovala pouhá slova.

Nadechl se a cítil, jak mu vzduch pálí plíce. Cítil kapky krve na svém těle, pot vyskakující z drobných pórů jeho pokožky. Ale nic nebylo skutečné. Vše bylo pouhou představivostí, která se nakonec ztratila někde v té prázdnotě.

Umělec vzpomínal na všechny světy, které vytvořil. Byly to světy v jeho hlavě, v jeho mozku, spoléhající na jeho myšlení. Vzpomínal na propracované světy, který obětoval roky času, miliony hodin snění v bdělém stavu. Myslel na všechny charaktery, které jej jeho prací provázely a v duši jim stavěl pomník.

Naskládal své sny do ohromné rakve a položil ji pod zem.

A pak.. zasadil bílé růže.

+++

Umělcova dlaň přejela po krvavě rudé, která brázdila, znehodnocovala podlahu. Pod ní bylo velké plátno, vyztužené dřevnatou konstrukcí. Seděl v jejím středu. Před ním se válela kočka.

Umělec se usmál.

"Čas na medikaci."