beneath mine wings

+++

Projel si prsty na podkovu ostříhané vlnité vlasy a skrz své brýle s tlustými, černými obroučkami daroval své ženě dosti rezignující pohled. "Zní to báječně."

"Nejsi nadšený? Už by to tu chtělo přemalovat! Ta žlutá je už trochu staromódní, chce to změnu."

"Myslím, že citronově žlutá není tak škaredá barva," pokrčil muž rameny a napil se z plechovky piva, která stála na stolku. Byl to spíš ten klidný typ, který zrovna nemusel změny - nebo alespoň ne ty, které se děly v jeho domově. Jeho práce počítačového grafika však změn byla plná, neboť trendy se měnily každým dnem. Kolem nohou se mu propletla velká mainská mývalí kočka a poté majestátně odkráčela k misce na pití.

"Gabrieli, jsi hrozný!"

Její smích jej doprovázel do kuchyně, kam odešel po další plechovku alkoholu.

+++

Opřel se o zeď, na které bylo pověšeno velké zrcadlo a podíval se na sebe. Třicet pět let. Podivné, zelenošedé oči, celkem ostrá čelist, jemně tvarovaný nos. Strniště. Vrásky kolem očí a na čele. A na kontě až příliš moc peněz.

Přemýšlel, kdy mu na tom všem začalo a poté přestalo záležet, ale vše, na o si mohl vzpomenout, byly noci plné deště. Vždycky miloval déšť - procházel se v něm a přemýšlel o světě fantasie, kterým si přál se ubírat; bosýma nohama se prodíral trávníkem na jejich zahradě. Někde v koutu štěkal pes, vítajíc onen pláč šedavé oblohy, která se zdála tak pochmurná a depresivní.

Nicméně jeho láska k dešti byla spojena i s někým jiným než pouze s jeho osobou. Ryan. Jméno, které dal kočce, kterou si pořídil v den, kdy se s ním viděl naposledy. Chtěl mu ji dát, přestože věděl, že by ji neuživil - chtěl mu ji dát a přitom i ji ponechat, aby měl i něco z něj. Už se nevrátil.

Jediné, co mu po něm zbyl, byl starý recyklovaný papír z novin, na kterým byl roztřeseným písmem naškrábaný krátký vzkaz.

Otřepal se, vzal si kamarádku z dětství. Pořídil jim větší byt a později uvítal narození dítěte.

Nicméně to, co viděl v zrcadle nebyl úspěšný, spokojený muž, otec od rodiny a výkonný pracovník. Byl to zlomený vůl, který se zamiloval do děvky.

"Gejbe? Budu dnes spát u matky. Přijela zrovna z natáčení filmu a chce být s malou, dokud může. A Eleonor má teď to svoje maminkovské období. Nechci ji tam nechávat sama. Dobře?"

"Dávejte na sebe pozor," odtušil muž a vrátil se ke svému počítači.

+++

"Ryane, miluju tě."

"Hlupáčku. Neměl bys."

"Stejně tě miluju."

"To je jak z těch starých filmů, co pouštěli v děcáku. Ale ty končí šťastně."

"A proč my nemůžeme?"

"Protože já tebe ne."

+++

Z mikrospánku nad klávesnicí ho probudil zvonek ode dveří. Než vstal se podíval na hodiny - bylo něco po druhé ráno. Zaklel a zvedl se ze židle na kolečkách, která pod ním málem podjela, jak byl po probuzení ještě celý zmatený a řádně nekoordinoval své pohyby. "Už jdu!" zahučel, zatímco se otráveně posouval po bytě - cestou nabral do ruky hrnek s vystydnutým kafem, které si udělal někdy kolem půlnoci, ale nevypil, neboť na ně zapomněl.

"No?" houkl, když odjistil a otevřel dveře na chodbu. To, co tam viděl - nebo spíš koho - však nečekal. Ve zmačkaném saku, které bylo celé vlhké od deště, a stylově děravých kalhotách tam stál někdo, koho nevěřil, že ještě někdy spatří. Dlouhé černé vlasy měl na volno stáhnuté gumičkou, avšak culík byl tak povolený, že se mu dlouhé černé pramínky lepily všude možně. Byly delší. Mnohem delší než si pamatoval. Ale oči... ty se nezměnily.

"Ryane?... totiž, co ty tu.. co tu, proboha, děláš?"

Chlapec - nebo spíš mladý muž? Muselo mu už být kolem pětadvaceti, se smutně usmál. "Nemáš cigaretu?"

"Jo. Jo, mám. Pojď dál," polkl Gejb a vpustil toho černovlasého tvora do svého nového bytu. Nervózně v kapsách svého kabátu hledal krabičku cigaret, zatímco se Ryan rozhlížel kolem.

"Přestěhoval ses," znělo to jako výčitka. "Nemohl jsem tě najít."

"Hodně se toho změnilo."

Ryan přikývl. Kapky z jeho oblečení dopadaly na koberec. "Jo. Jo to jo."

Gabriel konečně našel cigarety. "Pět let. Pět zasranejch let, Ryane! Tak dlouho ses mi neozval a teď si sem nakráčíš jako by se nic nedělo a požádáš o cigarety?" muž zvýšil hlas. "Víš - máš ty vůbec nějakou představu, jak jsem se o tebe bál? Jak jsi mě vůbec našel? Ne, vlastně ne, nechci to vědět. Co tu děláš?"

"Neměl jsem kam jinam jít," zašeptal černovlásek po chvilce ticha - v rukou přitom svíral dětskou hračku. Nafukovacího delfína. "Keith včera umřel. Moje panenka... dostal zápal plic. Nemohli pro něj nic udělat. Já.. nevěděl jsem kam jinam jít."

Blonďák chvilku nevěděl, co říct - moc dobře byl obeznámený s tím, co pro Ryana Keith znamenal. Byl někým na koho vždycky žárlil, neboť ten drobný, křehký chlapec se vzhledem rozbité panenky byl pro Ryana vždy vším. Vždy na prvním místě. Vždy ten nejvíc milovaný. "Je mi to líto," dostal ze sebe nakonec a znělo to vcelku u upřímně.

Ryan přikývl a poté sáhl po další hračce. "Máš dítě?"

"A ženu. Jsou dnes u Estheliny matky. Jmenuje se Eleonor. Jsou jí už skoro dva roky."

"Jsem rád, že ses nakonec oženil," odtušil a odložil všechny hračky na stůl. Gabrielovy paže se kolem něj obtočily jen o pár chvil později. "Copak to děláš, hlupáčku."

"Chyběl jsi mi."

"Ty mě taky."

+++

"Jsi jako déšť."

"Hm?"

"Přicházíš s ním."

"Jsem tvůj déšť."

+++

Ryan stál u kuchyňské linky. Měl na sobě Gejbovu košili a trenky. Krájel pomeranč na malé kousky a házel je k již nakrájeným kouskům jablek a kiwi. Gabriel ho pozoroval z pohovky - v rukou držel čerstvou kávu a před sebou měl nachystaný talíř s čerstvým pečivem k snídani. Byla tu také nádoba s džusem a sklenice.

 "Škoda, že nenávidíš ořechy. Je to s nimi moc dobré..." odtušil Ryan, když salát zalil trochou medu a i s mísou a vidličkami se vrátil k pohovce. Posadil se do náruče staršího muže a opřel se o jeho hruď. "Dopbré ráno."

"Dobré."

+++

"Pořád mne miluješ?"

"Myslím, že ano."

"To je dobře."