beneath mine wings

Naděje.
Beznaděj.
Drobné kapičky vody uchycené na stoncích květin.
Bezbřehost zoufání, zachycená v jemných pavučinkách Pavoučí královny.

Promlouvalo to k ní z hluboké prázdnoty, avšak ne té beztvaré, nýbrž z dávno zapomenuté. Stejně jako písně, které znala a přesto si na ně nemohla vzpomenout. Dotýkaly se jí, chlácholili ji. Ubližovali jí svou přítomností; tak tichou a důstojnou a přece srdcervoucí. Nedokázala je uchopit.


Byly chladné. Neživé.
Mrtvé a zapomenuté.

Možná o tom všem jenom snila. Možná... možná že až otevře oči, ocitne se zpátky tam, kam vždy patřila. Sny. Ach ty bláhové naděje. Sypaly se jako kousky křišťálu, klouzajíc po příliš kluzké podlaze z mramoru. Proplouvaly kolem alabastrových váz s květinami takových krás, jaké ještě nikdy nespatřila.

Kimi. Pročpak pláčeš, Kimi? Tvé slzy.. jsou jak kameny. Bolí to, Kimi.
Slzy.
Neplač.
Neplač!

Tajemství. Její jméno znamenalo tajemství. Bylo z tajemství zrozeno, stejně jako ze snů byla tato říše. Krásná a nepomíjivá. Přesto se jí však zdála tak chladná... jako první podzimní vítr, který zastudí na tváři a poté podemele všechny základy již tak ztrestané víry. Znamenalo tajemství... stejně jako její život, utkaný z květů pampelišek, které jí propůjčily svou energii a půvab. Byla vílou. Byla spásou. Byla nadějí. Byla sluncem. Mohla být vším, co chtěla.

Právě teď a právě tady si mohla přát být pouhým oparem vzpomínky. Mohla si to dovolit. Byla ve světě snů.

Mohla by být... třeba královnou. Mohla snít.

Sny byly její oporou i jedinou zbraní. Byly nedotknutelné, neboť mohly žít navěky. Stačilo jen natáhnout ruku, aby se z malého děvčátka stala legenda.
A přesto... se dlaň nikdy nenatáhla, aby tohoto daru využila.

Proč, Kimi? Proč tu ruku nenatáhneš?
Svět se zmenší a pak zase zvětší. Bude krásný a ty taky. Budeš jeho měsíční královnou.
Budeš bohem. Budeš tím vším, čím sis přála být. Tak bezbranná, tak ubohá. Ach, Kimi. Stačí přece tak málo. Krůček. Udělej ten krok, Kimi!

"Když ho uděláš, už se nevrátíš zpátky. A já tě už nikdy nespatřím."

"Rasui..." její rty měkce vyslovily jméno vládce snové říše a když otevřela oči, stál přímo za ní. Jeho žlutozelené oči se dívaly přímo do hladiny na místo, kde se do vodního povrchu obtiskl odraz její tváře. Zlehka se usmála. Byl nádherný jako vždy. Drobounké víly mu splétaly jeho na zem dlouhé blonďaté prameny. Vždy je obdivovala. Jejich drobnost. Jejich křídla. Jejich dech. A záviděla jim. Tu blízkost, kterou měly a které se nebály.

Velký plod staré jabloně spadl na zem, do hebkého mechu a skutálel se až k dívčiným dlaním. Pobízel ji, aby ochutnala. Aby zhřešila a svými rty konečně propadla kouzlu této říše.

"Rasui, nepatřím sem. Nic z tohoto není skutečné. Nemůže to být skutečné. Je to jen v mé hlavě. Tam... kdesi... daleko," hlesla. Její hlas byl podivně tichý, tak nepřítomný, aby ubližoval a přesto hladil. Byla ztělesněným utrpením. A on? On byl v této hře satan.

Jen o něco krásnější, než by se bývalo hodilo.

Elf k ní přešel blíž. Jeho hebká, teplá a uklidňující paže se dotkla jejího ramene. "Pokud je to jen sen, jak říkáš, proč se neprobudíš, Kimi? Pokud nejsem skutečný, proč tvé srdce buší tak rychle a tak nahlas vždy, když jsem poblíž? Slyšel jsem tvé sny. Cítil jsem je na své tváři jako svěží vánek plný naděje. Kde jsou tvé sny, ty, kterými bys mohla zkrášlit mou zem?"

"Jsi jako mor. Bereš vše krásné a přetváříš to v nenávist a beznaděj. Tvá říše je blud! Není skutečná! Není! A pokud je, je jen odrazem tvé duše, která nezná nic než přetvářku!"

A náhle se vše změnilo.
Místo, které bylo dřív oázou klidu a bezpečí, se proměnilo v peklo žhavé lávy. Z květin se staly plazy, syčící a útočící, ze stromů kříže. Z jezera s průzračnou vodou kaluž krve, odrážející se v noci. Jen on tam stál. Nemněný. Krásný. Nebezpečný.

Král světa, který se třepetal na dlaních miliard dětí. Byl stvůrou. Milovanou. Ctěnou. A nenáviděnou.

"Co.. co se to děje! Rasui!"

"Tento svět," zašeptal elf s vysokým, hrdým čelem a ostrýma ušima, vyčnívajícíma ze záplavy hustých vlasů, rovných jak hřebíky. "Je tím, čím chceš aby byl. Může být krásný a přívětivý, stejně jako odpudivý a strašidelný. Může vzbuzovat naději i bezpráví. Může v tobě probouzet to nejlepší co je ve tvé duši, ale zároveň tě dokáže vysát až na dno a ukázat ti, v čem tkví pravá podstata životní síly."

"A v čem tkví?"

Rasui se usmál a příroda kolem se opět proměnila zpět do své dřívější konejšivé krásy. "V bolesti. V bolesti se ukáže to, co v nás doopravdy je," zašeptal téměř na hranici slyšitelnosti. "Kimi, stačilo by tak málo a mohla bys tu zůstat navěky. Po mém boku, jako má královna. Byla bys nesmrtelná. Každé malé dítě na Zemi by znalo tvé jméno."

"Ale já nikdy neslyšela to tvé."

"Ale slyšela," tentokrát byl hlas vládce tichý a vřelý. Konejšil. Nebodal. "Je jsi ho nenazvala pravými jmény. Já jsem vše, co tvoří dětský svět. Jsem sen v jeho pravé podstatě."

+++

Ten den, ten čas... ten všechno změnil.
Miloval mne - uvědomila jsem si to až roky poté, co jsem se proudila z komatu a můj starý, milovaný život tady na zemi mne znovu uvítal do své náruče. Tenkrát mi bylo sedmnáct.
Dnes je mi skoro o deset let víc.

Pracuji jako dětská ošetřovatelka - jsem něco jako chůva, psycholožka a kamarádka na hraní v dětském křídle nemocnice, kde mne jako malou zachránili z té nehody. Ne, že by to byla jen jejich práce. Byl tam semnou. Vždy semnou byl - už když jsem byla malé dítě a poslouchala matčiny pohádky o čarovném světě magie a snů. Cítím jeho přítomnost i teď - v očí těch dětí.

Časem jsem ho přestala nenávidět. Dělal co musel. Ukazoval dětem svět jaký by ho chtěli mít. A ukázal jim cenu, kterou by za něj museli zaplatit. Svým způsobem.. je učil jak se vyrovnat s tím, co přijde později. V jejich snech. V jejich duších.

Pochopila jsem, že je rytířem. Není dobrý, ani špatný. Je takový, jaký musí být.

Rudé vlasy si stále češu tak, jak to měl rád  zelené oči skrývám za brýlemi, které mu připadaly tak roztomilé a vzrušující. Jeho svět je přece jen dokonalý - na oční vady tam není místo.

Občas přemýšlím, co by se stalo pak. Kdybych kousla do toho jablka. Kdybych přijala jeho žádost o ruku. Stala se jeho královnou. Mohla bych pak pomáhat všem dětem celého světa, nebo bych byla tak svázána, jako on, že bych nemohla? Jen bych.. ukazovala cestu? I on byl svázaný.

Lituji jej. Ač je král, je vězněm ve světě, který se pro něj stal noční můrou.

Nenávidím ho a miluji.

Takže, Rasui, pokud tu někde jsi, pokud mne slyšíš, nevzpomínej na mne prosím, ve zlém. Ten čas tam nahoře s tebou byl ten nejkrásnější v mém životě. Stýská se mi po tvé nádherné říši.
Stýská se mi po tobě. Postrádám tě každou sekundou, každým pórem svého těla.

Můj nemněný, prokletý králi.
Nezapomeň. Neboť ani já nezapomenu.

+++

"Slečno Kimi?"

"Ano, Thomasi? Děje se něco? Zlý sen?"

"Viděl jsem moc krásného pána. Ve snu. Měl dlouhé bílé vlasy a zelené oči!  Byl hrozně milý! A měl na hlavě korunu, jakoby z listí. Myslíte, že to byl král?"

Jemně jsem se usmála a posadila se na chlapcovu postel. Měl poslední stádium rakoviny. Nevyléčitelné. Zbývalo mu pár týdnů života. "Určitě. Třeba, když ho poprosíš, vezme tě do své říše."

"Páni!"

"A teď už spi. Dobrou noc."

"Dobrou noc, slečno."

+++

Co se s námi stane poté, co si vezmeš naše duše? Zemřou naše těla?
Postarej se o toho chlapce. Jestli mne miluješ, prosím, zachraň ho.

Rasui...

+++

"Je mi to líto. Thomas... on... včera v noci zemřel."

Pokývala jsem hlavou. Z chodby se ozval nářek jeho rodičů.

Děkuji ti.