Vzpomínka na Vánoce - Sváteční
Vzduchem létaly kusy oděvů, barevné svršky připomínaly polámaná motýlí křídla. Za zavřenými dveřmi se ozýval tichý smích. Připadalo jí, jako by spolu se starým oblečením zahazovala i svůj minulý život, kdy bylo všechno jednoduché a plné, radost i bolest měly své hranice a možná že to první i převládalo. Ne, to asi ne…. ale všechno bylo o tolik snazší.
V domě bylo asi teplo, kamna hřála a smrková polena v nich vesele praskala, ale v místnosti, kde teď stála, byl lezavý chlad, nikde žádný oheň, všude prázdno, jen podél holých bílých stěn stály čtyři řady velkých a masivních skříní z tmavého dřeva, přerušené jen úzkým obdélníkem dveří. Zdálo se jí, že ty zdobené dřevěné věci na ni hledí, když je otočená zády, upřeně zírají a když se otočí za mravenčivým pocitem na zátylku, přimhouří oči a zmrtví. Jako rakve opřené o stěny, do kterých se za mnohá léta již vsákli mrtví a teď na ni z vík upírají pohledy.
Byly to skutečně rakve. Rakve vzpomínek a minulosti, tisíců pohřbených okamžiků. Otevření skříně bylo narušujícím, znesvěcujícím aktem, jako něco hříšného a ona postupně znesvěcovala, zanořovala ruce do toho prašného ticha a házela křídla motýlů na hromadu uprostřed místnosti.
Zpoza dveří se opět ozval veselý smích, následovaný nezřetelnými útržky hlasitého hovoru.
Ruce zrychlily. Víka rakví skřípala a otvírala se, zela hluše do prostoru a mlčky přihlížela, jak jim rve nitra. Abstraktní představy minut míjely, bez podoby, jen další a další rakve, motýli a stále to hřejivé světlo, zvoucí přes dveře.
Když došla až do posledního rohu, s prásknutím přibouchla obě části dveří a snažila se ignorovat pohled vyčítavých očí mrtvého trpícího.
Rázně přešla k hromadě ve středu místnosti, rozevřela gigantický černý pytel z igelitu a všechna stará, proděravělá křídla z hromady do něj nacpala. Když byl pytel téměř plný a podlaha prázdná, zavázala jej pevným provázkem. Raději na dva uzly, nebo na tři, aby jej už nikdy nikdo neotevřel.
Bylo hotovo. Konečně mohla otevřít dveře a smát se s ostatními. S rozechvěním se natáhla po klice, cítila na zádech smutné, osamělé pohledy zdřevěnělých mrtvých. Otevřela, překročila práh a strnula. V obýváku na gauči a na křeslech seděli tři lidé, které znala, ale vzpomínky na ně byly jakoby v mlze. Z plastového lustru se snášelo teplé světlo, ale oni jej nevnímali, protože své prázdné pohledy upírali na obrazovku televize, kde u stolu seděla a večeřela velká rodina, všichni se hlasitě smáli, žertovali a bavili se a z gramofonu se linula tlumená nostalgická hudba.
Zavřela dveře a přisedla si na gauč vedle zírající ženy s vybledle žlutými vlasy. Upřela pohled na televizi. Vánoční úklid už skončil.
V domě bylo asi teplo, kamna hřála a smrková polena v nich vesele praskala, ale v místnosti, kde teď stála, byl lezavý chlad, nikde žádný oheň, všude prázdno, jen podél holých bílých stěn stály čtyři řady velkých a masivních skříní z tmavého dřeva, přerušené jen úzkým obdélníkem dveří. Zdálo se jí, že ty zdobené dřevěné věci na ni hledí, když je otočená zády, upřeně zírají a když se otočí za mravenčivým pocitem na zátylku, přimhouří oči a zmrtví. Jako rakve opřené o stěny, do kterých se za mnohá léta již vsákli mrtví a teď na ni z vík upírají pohledy.
Byly to skutečně rakve. Rakve vzpomínek a minulosti, tisíců pohřbených okamžiků. Otevření skříně bylo narušujícím, znesvěcujícím aktem, jako něco hříšného a ona postupně znesvěcovala, zanořovala ruce do toho prašného ticha a házela křídla motýlů na hromadu uprostřed místnosti.
Zpoza dveří se opět ozval veselý smích, následovaný nezřetelnými útržky hlasitého hovoru.
Ruce zrychlily. Víka rakví skřípala a otvírala se, zela hluše do prostoru a mlčky přihlížela, jak jim rve nitra. Abstraktní představy minut míjely, bez podoby, jen další a další rakve, motýli a stále to hřejivé světlo, zvoucí přes dveře.
Když došla až do posledního rohu, s prásknutím přibouchla obě části dveří a snažila se ignorovat pohled vyčítavých očí mrtvého trpícího.
Rázně přešla k hromadě ve středu místnosti, rozevřela gigantický černý pytel z igelitu a všechna stará, proděravělá křídla z hromady do něj nacpala. Když byl pytel téměř plný a podlaha prázdná, zavázala jej pevným provázkem. Raději na dva uzly, nebo na tři, aby jej už nikdy nikdo neotevřel.
Bylo hotovo. Konečně mohla otevřít dveře a smát se s ostatními. S rozechvěním se natáhla po klice, cítila na zádech smutné, osamělé pohledy zdřevěnělých mrtvých. Otevřela, překročila práh a strnula. V obýváku na gauči a na křeslech seděli tři lidé, které znala, ale vzpomínky na ně byly jakoby v mlze. Z plastového lustru se snášelo teplé světlo, ale oni jej nevnímali, protože své prázdné pohledy upírali na obrazovku televize, kde u stolu seděla a večeřela velká rodina, všichni se hlasitě smáli, žertovali a bavili se a z gramofonu se linula tlumená nostalgická hudba.
Zavřela dveře a přisedla si na gauč vedle zírající ženy s vybledle žlutými vlasy. Upřela pohled na televizi. Vánoční úklid už skončil.
stored in:
lyra
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentářů:
Ano, stále ti jde lyrika mnohem lépe než vyloženě dějová próza, přesto je vidět jak se v těchto dějových náznacích zlepšuješ - pokud mám soudit vzhledem k dílům, která jsi sem zasílala před nějakou dobou.
Vypisování sama sebe do povídek je velice zajímavé - nebo alespoň myslím, že jsi to psala v takové náladě. Závidím, tohoto nejsem schopen. Z tohoto úhlu pohledu je to krásný pohled do tvého nitra a popravdě mne zaujal víc jak básně. Proč? Nemohu si pomoci - cítím to tak.
Takže, zlato, jen tak dál. Chci toho tu vidět víc.
Chci toho tu číst víc.
Je to okouzlující a půvabné, tím správně prohnilým způsobem.
PS: nezapomeň si to zařadit do rubriky *škádlí*.
Díky dear. Jo, je v tom dost ze mě. Nesnáším Vánoce. :D Ale nemám v životě zase tolik silných momentů, které by ve mně vyvolávaly tak silné emoce, aby vzniklo něco takového. Ale budu se snažit.
Okomentovat