beneath mine wings

Ten den byl horký, léto ukazovalo světu své rozpálené tváře a paprsky slunce barvily do bronzova těla obyvatel městečka, pracujících na svých rozkošných, pečlivě udržovaných zahrádkách. Bylo páteční odpoledne a všichni se těšili z představy volného víkendu, prosezeného u televizí, vysílajících bezduché pořady.

Emily se procházela po úzké pěšině, vinoucí se podél řeky a v jedné ruce držela bílý krajkový slunečník, chránící její pleť před dotěrným zářením. Neměla mnoho slabostí, ale svou bledou pleť milovala a ani v létě se o ni nehodlala nechat připravit.


Odešla z domu, aby si trochu pročistila hlavu, bylo tam na její vkus až příliš mnoho lidí a ona chtěla být sama. Mezi čtyřmi zdmi se jí v dusném vzduchu vynořovaly v mysli obrazy krveprolití, které způsobila její temná část, a nutily ji choulit se do klubíčka s hlavou schovanou v dlaních. Tohle démonické dvojče, které se probouzelo v jejím nitru pokaždé, když se do ní někdo zamiloval, ji dokázalo v těch chvílích plně ovládnout. Byly časy, kdy se jej snažila potlačit a vyhýbala se všem vztahům, aby v démonické podobě nezpůsobila další smrt, ale její temná část vždycky nakonec zvítězila.

Povzdechla si, zvedla ze země malý kamínek a hodila jej do řeky. Příroda za městem ji uklidňovala a konejšila. Bylo to už půl roku, co nikoho nezabila a až na chvíle, kdy přicházely temné vzpomínky, měla nad sebou téměř plnou kontrolu. Netušila, jak dlouho to vydrží.

Došla k malému lesíku, v němž se ukrýval tiše hučící splav, a sklonila slunečník. Stromy jí poskytovaly dostatečnou ochranu a stín. Vydala se vyšlapanou pěšinkou mezi stromy a za chvíli už došla k místu, kde do široké a mělké řeky plné kamenů dopadal proud vody a tříštil se o hladinu. Usadila se na břehu a zula sandálky, aby si mohla osvěžit chodidla v ledovém proudu. Když ji to přestalo bavit, lehla si do trávy a dívala se skrz koruny stromů na prosvítající útržky modrého nebe.

Ani si nevšimla, kdy usnula, ale najednou otevřela oči a všude okolo již vládlo šero. Emily trochu vyděsilo, že se zdržela tak dlouho, ale hned nepříjemné výčitky zapudila, když si uvědomila, že doma ji určitě postrádat nebudou, mají dost vlastní práce a starostí. Vstala, zvedla slunečník a otřásla se zimou, protože lehké letní šaty ji nemohly uchránit před lezavým chladem večera.

Vydala se rychlým krokem k domovu, aby se trochu zahřála a už byla těsně u okraje lesíka, když uslyšela zašustění listů. Zastavila se a poslouchala. Po chvíli si řekla, že to bylo určitě jen nějaké lesní zvířátko a chystala se jít dál, když k ní přiskočily nějaké dvě postavy. Poslední, co v šeru viděla, než jí natáhli přes hlavu pytel, byla tvář prodavače Johana.

Na měkké lesní půdě ležel bílý krajkový slunečník.